Jiří Paroubek, superhrdina, aneb zpráva o neradostném směřování…

Nikdy jsem se na svém blogu nechtěl zabývat politikou, ale nedá mi to.  Člověk o kterém chci dnes psát je známý nám všem. Hledí na nás ze všech možných billboardů po celé republice, řeší náš státní dluh, financuje a zachraňuje hokejisty, přidává našim důchodcům z peněz bohatého ČEZu, odhaluje Masarykovy sochy, zatočí s korupcí v České republice a vlastně je úplně všude.

Mediální obraz Jiřího Paroubka lze jen těžko minout. Je superhrdinou dnešní doby a právě v tom je problém. Jiří Paroubek v současné době hřeší na bezprecedentní krizi ODS, která je jak po stránce politické, tak po stránce své vnitřní finanční situace na dně. Stává se hrdinou mediální kampaně, která v české historii nemá obdoby (možná až na budovatelská hesla z přelomu let 1945-1955). A právě v tom je problém.

Všeobsažný Jiří Paroubek a jeho ČSSD se vydala cestou slibování všeho a všem a dělá to tak masivně, že sebevětší nelogičnost a nesmyslnost podobných slibů ztrácí svoji relevanci. Nemá smysl asi opakovat, že je nesmysl odlužovat stát cestou většího přerozdělování peněz na sociální služby. Stát, jehož Ministerstvo práce a sociálních věcí již dnes spotřebuje 480 miliard na sociální podporu a podobně, stát, který již dnes ví, že koncem roku nebude mít na výplatu důchodů.

Spíše bych se v tomto momentě chtěl pozastavit nad nebezpečností současné Paroubkovy ČSSD z hlediska mediálního. Zatímco valná většina současných parlamentních stran je po zrušených předčasných volbách z podzimu loňského roku finančně na dně, současná ČSSD je vidět úplně všude. Kde se stal ten zázrak, že ČSSD má dostatek financí na podobné kampaně? Od podnikatelské lobby, pro kterou je nejbezpečnější investicí sázka na vítěze. Vzhledem k radikálnímu poklesu ODS se tímto potenciálním vítězem boje o mediální přízeň stává právě ČSSD. Tato lobby ale neinvestuje bezhlavě. Investuje do návratné investice, kterou bude vládní ČSSD přeposílající státní zakázky do rukou dnešních sponzorů – investorů.

Na první pohled bychom mohli říct, že tato situace je úplně normální a běžná, a to i na české poměry. Ale v tomto případě tomu tak podle mého není. Takto masivní a dlouhodobá kampaň má svou cenu a je postavena právě na umění Jiřího Paroubka přislíbit. Jenže po volbách se budou muset sliby také plnit. Nemluvím teď o tom cáru papíru, kterým je předvolební program, v českých luzích a hájích, ovládaných vždy poměrně nesourodými koalicemi se leckteré opomenutí oproti programu ztratí, ale mluvím hlavně o slibech daných sponzorům-investorům.

Z tohoto pohledu tato mediální masáž znamená obrovské riziko spočívající v roztočení dalšího kola korupce a klientelismu, tentokráte spojených tentokráte s podnikateli “druhého sledu českých zlatokopů typu Petra Bendy”. Pokud k tomu přidáme alespoň minimální snahu zavděčit se voličům nějakým tím sociálním darem, jedná se podle mě o esenci více než nebezpečnou.

Nechtěl bych zde srovnávat stranické programy a neprogramy levicových a pravicových stran, ale z mého pohledu je ČSSD, strana které jsem byl zatím vždy voličem, cestou do propasti. Když si odmyslím propast státního bankrotu, jakožto strašák pravicových stran, jedná se o propast daleko většího klientelismu, úplatkářství, ale i vydírání nepohodlných osob a podobně. Vždyť právě vysoká pozice Petra Bendy v ústecké ČSSD by mohla být přesně tím případem, jako byla pozice podnikatele-ministra dopravy Aleše Řebíčka.

Dnes se dost možná nacházíme v situaci, kdy je pro média nebezpečné rozeznít výraznější vlnu kritiky na současnou politiku ČSSD, kdy je pro mnohé politology mnohem snazší říct, že současná politika ČSSD je “relevantním politickým názorem”, jelikož obě strany, jak média, tak experti politologie jsou defakto vždy buď dostatečně vyvážení k hlavním proudům, nebo mohou být po volbách v nelibosti. Z toho pak vyplývá rozdíl mezi skutečnou, zprostředkovací a vyvažovací mocí médií a jejich zdánlivou verifikační funkcí u běžného čtenáře.

Autor článku je v současné době sympatizantem Strany práv občanů, jakožto pokusu o nalezení rozumné politiky, nebo spíš rozumného politika na středolevém spektru. K napsání tohoto článku ho inspirovaly mimo jiné počmárané a zabarvené billboardy SPO v jeho téměř rodném Ústí nad Labem. Shodou okolností v kraji, kde Miloš Zeman kandiduje proti Jiřímu Paroubkovi (místnímu “taky podnikateli” Petru Bendovi, Jiřímu Šlégrovi a málem i Kateřině Brožové).

BYLO VELMI ZAJÍMAVÉ, ŽE JINÉ NEŽ ZEMANOVY BILLBOARDY ÚTOČNÍKA NELÁKALY.
NÁHODA? VZKAZ? STRACH?